Připravujeme

Vladimíra Čerepková: Knihy básní

První souborné vydání básnických sbírek autorky (1946–2013; od roku 1969 žila ve Francii), jež si sama uspořádala a připravila k vydání. Shrnuje básnické sbírky Ryba k rybě mluví (1969), Ztráta řeči (1973), Extra Dry Silence (1988), Bez názvu (1991), Tělesná schránka (z let 1992–96) a Zimní derviš (2008). Poetika Vladimíry Čerepkové, ve svých počátcích ovlivněná Allenem Ginsbergem a Janem Zábranou, se vyvinula ve zcela osobitý básnický hlas, pro nějž bychom v novodobé české poezii jen stěží hledali obdobu. Přes drásavé litanické básně plné konkrétních reálií, vypovídající o exilu jako novodobém lidském údělu (ve sbírce Ztráta řeči), došla Čerepková k jakémusi až téměř odhmotněnému básnickému minimalismu (ve sbírkách Bez názvu a Tělesná schránka). Soustředěné verše sbírky Zimní derviš, plné osobní naléhavosti, zachycují většinou přírodní rámec, skrze nějž je nahlížen lidský osud, uplývání času a míjení všeho uchopitelného. Poslední sbírka Vladimíry Čerepkové odkazuje ve svých nejlepších básních k výrazové úspornosti staré čínské či korejské poezie.

Ivan Diviš – Josef Jedlička: Poslední průvodce Prahou

Dva čeští spisovatelé, kteří významně ovlivnili českou literaturu od šedesátých do devadesátých let 20. století, básník Ivan Diviš a prozaik a esejista Josef Jedlička, se v roce 1969 ocitli v exilu v Mnichově. Byla to pro ně pro oba situace velmi tíživá. Byli přesvědčení, že svou vlast již nikdy nespatří. Jako záchranný pás si zvolili tvorbu společné knihy, již nazvali Poslední průvodce Prahou. Psali ji pro nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v kanadském Torontu. Šlo o slovník, do nějž se pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí, tedy zhruba do roku 1948. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné. Nakonec kniha v exilu nevyšla. Před svou smrtí její rukopis Ludmila Divišová svěřila nakladatelství Torst k vydání. Edičně ho připravila Klára Soukupová, která svazek opatřila i cenným komentářem a doslovem. Kniha vychází doplněna souborem kreseb Jiřího Janíčka vytvořených podle dobových fotografií. Jde o poutavé, čtivé a historicky i čtenářsky velmi cenné dílo, o jedinečnou pragensii velké literární ceny.

Miroslav Ptáček: V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka

Básnická kniha V říši snů aneb Lyrika, epika a motyka Miroslava Ptáčka je poslední dosud nevydanou edicí významného literárního kritika a editora Jana Lopatky (1940–1993). Miroslav Ptáček byl zcela neznámý mladý severočeský básník bez jakéhokoli kontaktu s českou literární scénou či undergroundem. Cestou autem na Hrádeček se s ním zcela náhodně seznámil Václav Havel v roce 1979. Ten vyzval Jana Lopatku k uspořádání samizdatové edice Ptáčkových pozoruhodných básní, v lecčem připomínajících básně Egona Bondyho (či vykazujících značnou inspiraci jimi), jehož ovšem Ptáček neznal a nikdy nečetl. Jan Lopatka edici vzorně připravil v samizdatové Edici Expedice, ovšem téměř celý náklad byl zabaven a zničen, zachovaly se pouze dva strojopisné exempláře. Díky nim nyní vychází pozoruhodné Ptáčkovo básnické dílo poprvé tiskem, doplněno zevrubnou ediční poznámkou Jana Šulce a životopisným medailonem již zesnulého autora z pera Evy Hrubé, doplněným obrazovou dokumentací. Ptáčkovy básnické texty oslovily básníka Andreje Stankoviče a zejména hudebníka a zpěváka Filipa Topola, který jeden z nich – Sbohem a řetěz – nazpíval. Tento zhudebněný Ptáčkův text dosáhl velké popularity. Ptáčkovo básnické dílo patří k nepominutelným hodnotám české poezie sedmdesátých let. To, že dosud nevyšlo tiskem, byl velký literární dluh, který je nyní konečně splacen.