Novinky v nakladatelství Torst:

Kniha literárního vědce a jazykovědce Josefa Štochla Svět díla Jiřího Ortena je ve světovém měřítku dosud nejpronikavějším, nejucelenějším a nejrozsáhlejším dílem o tvorbě „básníka, jemuž i Pánbůh závidí“ (I. Diviš). Autor zkoumá Ortenovo dílo z hlediska celistvě poetologického i speciálně versologického. Zasazuje jej do kontextu (nejen) české literatury. Vyrovnává se s veškerou ortenovskou literaturou (odhaluje přitom plagiáty), ze značné části cizojazyčnou, prostudoval i závěrečné vysokoškolské práce. Štochl metodologicky navazuje, mnohdy polemicky, zejména na svého učitele, mezinárodně renomovaného vědce Miroslava Červenku, největšího československého literárněvědného strukturalistu po prvním pokolení, jenž už o Štochlově práci Verš Ortenovy Čítanky jaro napsal, že „[…] systematičnost těchto analýz sotva má nějakou obdobu“, a oceňoval mj. způsob, jímž Štochl ve svých poetologických bádáních aplikuje jazykovědný aparát. Kniha reflektuje i práci poetologů a versologů, kteří jsou v porovnání s jejím autorem přibližně o půl generace až generaci mladší. J. Štochl předkládá rovněž nové teoretické přístupy a poznatky. Pro většinu čtenářů bude patrně novinkou, že německý literární vědec Glaser již v 60. letech zařadil Ortenovo dílo do světové literatury. Kniha přináší též překvapivé zjištění, odkud se v Ortenově přednarozeninové a zároveň předsmrtné básni „Stromy let“ vzala její poslední dvě slova „lety dvaadvacíti“.

Helena Wernischová je známa především jako výtvarnice a ilustrátorka. V této knize se poprvé představuje jako spisovatelka. Půdorysem její knihy jsou vzpomínky na lidi, které měla ráda a které v životě poznala, ve svém celku však kniha žánr memoárů přerůstá – je citlivým vyjádřením jemného a citlivého ženského vidění světa. Wernischová křehce a osobitě vykresluje – i s využitím jedinečné korespondence – pozoruhodné portréty mnoha českých básníků a výtvarníků, mimo jiné Josefa Palivce, Ivana Jelínka, Ivana Wernische, Zbyňka Hejdy, Tomáše Pěkného, Ivana Diviše či svých synů Martina a Michala. Její text objevně evokuje neopakovatelnou atmosféru šedesátých let i následujícího dvacetiletí. Místy se její vyprávění mění v působivou koláž – obsahuje též neznámé texty Josefa Palivce, Jiřího Padrty, Miloslava Topinky či Jana Součka. Kniha vychází doplněna velkým množstvím autorčiných výtvarných prací.

Deníky významného českého hebraisty, evangelického teologa, religionisty a básníka z let 1982–85 přinášejí mimořádně cenné svědectví jak o životě české inteligence v časech normalizace, tak o osobních dramatech svého autora. Milan Balabán byl na začátku normalizace zbaven státního souhlasu k vykonávání duchovní činnosti a dvacet let pracoval v dělnických profesích. Po podpisu Charty 77 žil pod neustálým policejním tlakem. Kniha vydává bezprostřední svědectví o době i o mnoha známých lidech v ní žijících.

Filmový režisér Jan Němec (* 1936), tvůrce filmů Démanty noci, O slavnosti a hostech či Noční hovory s matkou, přibližuje v jedenatřiceti originálních povídkách svůj život. Činí tak s velkou sebeironií, je nemilosrdný k sobě i k ostatním. Popisuje bohémský život zasvěcený filmu, kdy se s větším či menším úspěchem pokouší po ohromujícím nástupu v nové vlně československého filmu v šedesátých letech prosadit v této oblasti i po zlomu vyvolaném okupací Československa v roce 1968. Nestandardní osobnost s duší věčného provokatéra žije nestandardní život za všech okolností, v Československu i v exilu, nejprve v Evropě a poté v nově nalezeném domově ve Spojených státech. Povídky sdělují hodně o atmosféře doby i o autorově houževnaté nepoddajnosti, a to i tehdy, když jejich obsahem jsou drobné příhody, milostné pletky, souboje s režimem, zápolení s pokušeními, vtípky i osudové zvraty a bolestné zásahy v podobě smrti. Je na čtenáři, aby posoudil, co z těchto mimořádně čtivých ironických črt psal život, a co fantazie.

Významný český předúnorový a posléze exilový politolog a publicista Zdenek Slouka zaujal české čtenáře v posledních dvaceti letech podnětnými články, zejména v Literárních novinách. Poté vydal v nakladatelství Academia rozsáhlé paměti s názvem Jdi po skryté stopě, oceněn byl Cenou Ferdinanda Peroutky. Jeho kniha povídek s názvem Útěky nepřináší texty jednotlivé, ale prózy, které se vzájemně doplňují tak, aby vytvořily prokomponovaný celek. Slouka na konkrétních osudech dvanácti mužů vydává svědectví o českém dějinném údělu ve dvacátém století. Čtenář je postupně vtahován do Sloukova jazyka, který je svou úsporností velmi sympatický – autor váží každé slovo a říká přesně jen to, co je říci třeba. Děj povídek se odehrává z počátku v Čechách, později na mnoha různých místech světa. Slouka jako by chtěl říci: Češi v oné tragické dějinné době žili všude po světě, ale jejich osudy, tak roztodivné, navzájem se neprotínající a odloučené, tvořily dohromady cosi společného. A právě to je zachyceno v této knize, čerpající z mimořádně bohaté autorovy životní zkušenosti.

500. publikace nakladatelství Torst přináší obsáhlý rozhovor Josefa Chuchmy s nakladatelem Viktorem Stoilovem a stálým spolupracovníkem nakladatelství, redaktorem a editorem Janem Šulcem, kteří ve svém vyprávění zaznamenávají detaily z redakční, ediční a nakladatelské práce v letech 1990–2010 a hovoří o mnoha českých spisovatelích, fotografech, výtvarnících, editorech, redaktorech a dalších osobnostech kulturního a veřejného života. Součástí knihy je úplná bibliografie 499 vydaných knih nakladatelství Torst, opatřená podrobnými tematickými rejstříky, kterou sestavila Adéla Petruželková. Kniha přináší též barevné reprodukce obálek všech vydaných knih a příležitostných publikací, reprodukce více než 80 obálek překladů knih nakladatelství Torst do cizích jazyků a přes 200 unikátních fotografií, faksimilí a dokumentů.

V návaznosti na knihu České snění a ve stejné grafické úpravě vychází mimořádně čtivá kniha Pavla Kosatíka, představující klíčové okamžiky českých – politických i kulturních – dějin. Kniha poskytuje dobrý podklad k diskusím o Češích, češství a o českém národním charakteru. Autor zde zachycuje mimo jiné tyto události: Císař Karel IV. odchází, Husité zakládají Tábor, Petr Chelčický opouští bojující husity, Prokop Holý umírá u Lipan, Ferdinand I. Habsburský se stává českým králem, Jezuité v Praze, Albrecht z Valdštejna zakládá nové hlavní město, Rychtář Vavák hovoří s Josefem II., Prusové v Praze, Rainer Maria Rilke opouští Prahu, František Josef I. u nás, Lenin v Praze, T. G. Masaryk umírá v Lánech, Emanuel Moravec se stává mouřenínem, Adolf Opálka odmítá atentát na Heydricha, Přemysl Pitter zahajuje akci Zámky, Ladislav Štoll likviduje Františka Halase, Josef Urválek účtuje s Rudolfem Slánským, Dubček vysvětluje moskevský protokol, Havel píše Husákovi, Miloš Jakeš ve válce s reakcí.

Kniha představuje první pokus o ucelenější náhled na ruské vnímání pražského jara a okupace roku 1968. Popisuje pocit spřízněnosti, který sovětská liberální inteligence a rodící se disidentské hnutí cítily v čase brežněvovského utahování šroubů vůči dění v Praze, jež pro ně představovalo jednu z posledních nadějí na změnu. Publikace představuje také sovětské novináře pobývající v Praze, kteří podporovali změny v tehdejší ČSSR a následně za svůj postoj zaplatili deportací a ztrátou zaměstnání. Nahlíží i na sovětské vojáky, kteří přijeli do Československa, a v rozhovorech s nimi a dalších textech vykresluje jejich vnitřní svět i mohutnou mašinerii sovětské propagandy, jejímuž vlivu byli vystaveni. Knihu doprovázejí fotografie Josefa Koudelky, Karla Cudlína, Paula F. Goldsmithe, Miroslava Župníka a dalších autorů, stejně jako unikátní a dosud nepublikované snímky ze soukromých archivů sovětských vojáků i novinářů. Kniha vychází ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Upravená a rozšířená verze původní makety knihy Cikáni, připravené Josefem Koudelkou a knižním grafikem Milanem Kopřivou v roce 1968. Měla vyjít v Praze roku 1970, Koudelka však v roce 1970 kvůli svým fotografiím sovětské invaze ze srpna 1968 opustil Československo a kniha již nevyšla. Novou, rozšířenou verzi knihy Cikáni tvoří 109 fotografií pořízených v tehdejším Československu (v Čechách, na Moravě, na Slovensku), v Rumunsku, Maďarsku, Francii a Španělsku v letech 1962–1971. Josef Koudelka (* 1938) se od konce šedesátých let věnuje výhradně fotografii. V roce 1975 vyšla kniha Cikáni poprvé, byla to první z více než dvanácti jeho knih, mezi něž patří Exiles (1988), Chaos (1999) a Invaze 68 (2008). Koudelka obdržel za své dílo četná světová ocenění, důležité výstavy jeho fotografického díla se konaly v New Yorku, Londýně, Amsterdamu a Paříži. Autorem doprovodného textu knihy je britský sociolog Will Guy. Sleduje v něm migraci Romů z jejich původní vlasti v severní Indii až k jejich současnému postavení ve světě.

Reprint jednoho z nejnedostupnějších a nejvzácnějších knižních projektů české meziválečné avantgardy. Na naléhání zájemců o moderní české umění z řad historiků umění, literatury a studentů vydává nakladatelství Torst fotoreprinty všech tří ročníků Štyrského Erotické revue. Na literární a výtvarné podobě tohoto unikátního projektu se podíleli mimo jiné J. Štyrský, Toyen, A. Hoffmeister, F. Bidlo, A. Pelc, E. Filla, A. Wachsman, B. Brouk, V. Nezval, F. Halas, J. Hořejší, F. Hrubín a V. Závada, překládány zde byly mj. texty Aragonovy, Freudovy, Bretonovy a Eluardovy.

Dlouho očekávané druhé vydání souboru básní významného českého dramatika. Josef Topol je vedle dramat též autorem rozsáhlého básnického díla, čtenářům po desítky let z velké většiny neznámého, přestože se svou hodnotou řadí k tomu nejlepšímu, co v české poezii 20. století vzniklo. Topolova poetika vyrůstá jakoby mimo kontext poválečné české poezie, její zdroje lze vytušit u anglických alžbětinců, Johna Donna či Karla Hynka Máchy a Karla Jaromíra Erbena. Svazek obsahuje celek Topolovy básnické tvorby – verše vznikající od začátku padesátých let do konce let osmdesátých.

K nedožitým osmdesátým narozeninám básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany (1931–1984) vychází útlý výbor z jeho poezie, čítající třicet pět básní. Kniha se nesnaží přinést průřez všemi podobami a obdobími Zábranovy poezie, ale akcentuje tu její linii, v níž je Zábrana básníkem mélickým. Přináší básně napsané od počátku padesátých let až do první poloviny let osmdesátých. Vybrali a uspořádali Jan Šulc a Marie Zábranová.

První vydání básnické sbírky významného brněnského básníka, napsané v roce 1976. Obsáhlá sbírka patří k nejlepším v celé Bochořákově poválečné tvorbě. Přináší klid, harmonii a duchovní hloubku – jako celé Bochořákovo dílo –, současně je však – jak vyjadřuje i její název – sbírkou bilanční, snažící se postihnout celý lidský život a jeho smysl z pohledu starého muže. Vydání sbírky je významným počinem v odkrývání celku poválečné české poezie. K vydání připravila a doslov a ediční poznámku napsala Kamila Přikrylová.

Obsáhlý soubor esejů známého historika umění, spisovatele a básníka o českém výtvarném umění a umělcích, propojený spojujícím vzpomínkovým textem. Kniha je doplněna kresbami, fotografiemi, reprodukcemi obrazů a úplnou bibliografií Zeminova díla z pera Polany Bregantové. Zeminovo dílo jedinečným způsobem spojuje analýzu výtvarného díla, duchovní portrét jeho autora a vlastní, jedinečné osobní svědectví o vztahu k danému autorovi a jeho dílu. Zemina si vytvořil svůj nezaměnitelný esejistický styl, který vytváří z jeho textů nejen událost odbornou, ale stejnou měrou i literární. Jaromír Zemina (* 1930) patří k nejvýznamnějším českým znalcům moderního výtvarného umění. Nejznámější jsou jeho práce věnované dílům Aléna Diviše, manželů Janouškových a Jiřího Johna, zabýval se ovšem zevrubně i díly desítek dalších umělců, českých i světových (Velázquez). Ve svém díle užívá osobitého esejistického stylu, který v jeho dílech beletristických plynule přechází do básní a básní v próze.

Kniha přináší úplný soubor publicistiky významného českého katolického esejisty a překladatele ze 70. a 80. let. Přestože tisíce českých čtenářů znají Jehličkovy překlady děl Alexandra Dumase a řady jiných autorů (například M. Twaina, M. Picarda a dalších), žádná vlastní kniha tohoto politického vězně 50. let a poté pracovníka nakladatelství Odeon a Vyšehrad tiskem dosud nevyšla. Přítomný svazek se tento dluh snaží napravit. Shrnuje samizdatovou knihu Křik koruny svatováclavské, studie a eseje publikované pouze časopisecky v exilu či samizdatu a práce (zejména aforismy) dochované v rukopisech. Doplňuje ji vedle jmenného rejstříku, fotografické přílohy a ediční poznámky též faksimile sborníku k Jehličkovým pětapadesátinám, do nějž přispěli prakticky všichni čeští katoličtí autoři přelomu 60. a 70. let. Kniha, psaná s typickým Jehličkovým smyslem pro humor, zachycuje významnou podobu novodobého českého myšlení, jak ji čtenáři mohli poznat například v knize nakladatelství Torst Spor o smysl českých dějin 2. 1938–1989.

Životní příběhy účastníků protestů proti okupaci Československa v roce 1968 ze zemí Varšavské smlouvy ožívají v obsáhlém souboru rozhovorů, který edičně sestavil Adam Hradilek. Cílem publikace je zdokumentovat motivace, účast na protestech a důsledky, které museli protestující nést, a prostřednictvím jejich osobní zkušenosti čtenáři přiblížit každodenní život v zemích sovětského bloku. Osudy demonstrantů z Rudého náměstí, disidentů z východního Německa, Polska, Bulharska a Maďarska doplňují historické studie popisující reakci na okupaci Československa v zemích, které se okupace zúčastnily, a dosud nepublikované dobové fotografie a dokumenty. „Tato kniha přináší pohled na události roku 1968 z velmi neobvyklého úhlu: jejími hlavními hrdiny jsou ‚obyčejní lidé‘, kteří se odvážně postavili proudu ‚velkých dějin‘. ... Aby neupadli v zapomnění, předkládáme tuto knihu,“ píše v úvodu prof. Miloslav Petrusek. Kniha vychází ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Nový svazek Lusobrazilské knihovny nakladatelství Torst. Honák Soropita si vzal za ženu dívku z nevěstince, dobrodružný život pověsil na hřebík a stal se váženým hospodářem. Nečekaná návštěva starého přítele v něm však probudí pochybnosti nad ženinou věrností a počestností, žárlivost i starou touhu udělat pořádek po pistolnicku. Druhé, přepracované vydání překladu této neobvyklé milostné novely z brazilského sertãa z Tanečního souboru Joãa Guimarãese Rosy navazuje na vydání novely Burití v nakladatelství Torst, jež se setkalo s mimořádným ohlasem. Knihu doplňuje obsáhlý Rosův rozhovor o jeho pojetí literatury a fundovaná studie překladatelky Vlasty Dufkové.

Kniha shrnuje tři osobně nejvýznamnější a literárně nejhodnotnější soubory dopisů básníka a esejisty Josefa Palivce: rozsáhlou vzájemnou korespondenci mezi autorem a jeho ženou Helenou, sestrou bratří Čapků, vzájemnou korespondenci s Denisou Stravinskou a vzájemnou korespondenci s překladatelkou Zdenkou Pavlouskovou. Je opatřena rozsáhlými komentáři, vysvětlivkami a doslovem. Edični ji připravili Jiří Rambousek, Jiří Pelán a Stanislava Fedrová. Svou grafickou úpravou i uspořádáním kniha navazuje na dvě předchozí knihy Josefa Palivce vydané v nakladatelství Torst a tvoří tak s nimi jeho Spisy, rozvržené do čtyř svazků.

Obsáhlý svazek shrnuje v autorčině výběru a uspořádání téměř všechny její eseje o českém a evropském moderním výtvarném umění a literatuře a o japonském umění, myšlení a kultuře. Psány byly v 60. letech česky, po roce 1968 francouzsky. V překladu do češtiny zde tyto zásadní texty vycházejí vůbec poprvé. Kniha svým významem překračuje hranice nejen českého, ale i evropského myšlení o kultuře, umění a světě. Je rozčleněna do oddílů, z nichž každý autorka uvádí vlastním novým úvodním textem. Součástí svazku jsou doslov Marie Langerové, úplná bibliografie díla Věry Linhartové, ediční poznámka Miloslava Topinky a rozsáhlý jmenný rejstřík.

Knižní rozhovor známé novinářky a spisovatelky s básníkem, textařem a saxofonistou skupiny The Plastic People of the Universe Vratislavem Brabencem. Brabenec se v knize představuje jako mimořádná, výrazná, originální osobnost. Nejde jen o životopisné vyprávění, ale též o cenný soubor pohledů na svět, lidský život, poválečné české dějiny a politiku, přírodu i Kanadu, kde Brabenec dlouhá léta žil. Součástí textu je řada nových Brabencových básní, dosud nepublikovaných. Kniha je doprovozena velkým množstvím unikátních snímků z rodinného archivu Vratislava Brabence i od řady významných českých fotografů.

Na půl cesty mezi autorským esejem a odbornou studií, Ouředníkova nová kniha čerpá látku stejně dobře z literatury jako z historie, filosofie či antropologie. Opět se zde setkáváme s klíčovou tematikou autora: společnost viděná prizmatem jazyka, topiky, loci communes. Od Homéra k církevním Otcům, od středověku k renesanci, od osvícenství k sociálním utopiím 19. století a k dystopiím současnosti, Ouředníkovy dějiny utopie jsou především dějinami myšlení o společnosti – a tím i západní kultury jako takové.

Šestý svazek v knižní řadě fotografických cyklů Josefa Sudka přináší v této šíři vůbec poprvé Sudkovy unikátní a z velké části dosud nebublikované fotografie z přestavby pražské katedrály ve 20. letech 20. století spolu s jeho dnes již klasickými snímky Svatého Víta z dalších let jeho života. Sudkova práce se světlem, čekání na vhodný okamžik k zachycení jedinečných scenérií v interiérech chrámu zde dosáhly svého vrcholu. Kniha je doprovozena úvodním slovem Josefa Mouchy, esejem Jaroslava Durycha ze Sudkova portfolia z roku 1928 a podrobným umělecko-historickým komentářem Kláry Benešovské a Jana Chlíbce.

Obsáhlý výbor z písňových textů Jaromíra Nohavici je koncipován jako kniha poezie určené ke čtení, nikoli jako dokumentárně pojatý soubor všech jeho písňových textů. Akcentuje texty vážnější a nadčasové a ukazuje tak jejich autora vůbec poprvé knižně jako významného současného českého básníka. Texty v knize zahrnuté vznikaly v rozpětí 38 let a v chronologickém řazení umožňují sledovat vývoj autorova psaní, jeho hlavních témat, proměn i návratných motivů. Zejména v poezii milostné a osobně konfesijní patří Jaromír Nohavica k našim nejvýznamnějším básníkům.

Čtivě napsaná kniha historika Pavla Kosatíka je věnována kolektivním českým snům 19. a 20. století, které vypovídaly zejména o falešných představách, touhách a iluzích, které Češi měli o sobě samých. Sny, které Kosatík zkoumá, popisuje a představuje čtenářům jsou: Sen o Slovensku, Sen o cestě na jih, Sen o pravlasti, Sen o tělesné zdatnosti, Sen o vyhraných bitvách, Sen o Lužici, Sen o Rusku, Sen o SSSR, Sen o moři, Sen o koloniích, Sen o státě pro 40 milionů lidí, Sen o Rukopisech, Sen o životě bez Němců, Sen o novém náboženství, Sen o jazyce, Sen o Podkarpatské Rusi. Kosatík vlídně, vtipně a přitom naléhavě ukazuje, jak mnohé z těchto snů vedly český národ k tragickým koncům a snaží se apelovat na střídmost a rozvahu v naší národní sebereflexi. Kniha je doplněna desítkami unikátních obrázků, které podtrhují mnohdy bizarní, někdy ale i dojemný rozměr snů, které český národ snil v uplynulých sto padesáti letech.

Autobiografický text historičky fotografie Anny Fárové (* 1928 ) vznikal původně jako rozhovor, který s autorkou vedl Viktor Stoilov v letech 2004–2005. Dokončen byl v roce 2008. Text je doplněn desítkami unikátních fotografií, mimo jiné od Henriho Cartier-Bressona, Josefa Koudelky, Inge Morathové, Irvinga Penna, Marca Ribouda a André Villerse.Text byl poprvé publikován v knize Anny Fárové Dvě tváře (Torst 2009) spolu s jejími texty o fotografii a úplnou bibliografiií jejího díla. V témže roce byl čten na pokračování v Českém rozhlasu. Zájem posluchačů Českého rozhlasu dal podnět k tomuto samostatnému vydání.

Novinky v edici FotoTorst:

37. svazek edice Fototorst. Dílo fotografa Jana Svobody (1934–1990) má mezinárodní význam, přesto je dodnes spíše legendou, neúplně dotýkanou a zpracovanou. Teoretik fotografie Pavel Vančát připravil pro přítomnou edici zevrubnou studii, v níž po soustavném studiu Svobodova díla pojmenovává Svobodovu pozici jako zakladatelské osobnosti celé jedné linie české fotografie. Svobodově jedinečné tvorbě, dopracované do těch nejjemnějších detailů, se touto knihou dostává důstojného zhodnocení.

36. svazek edice Fototorst. Jindřich Marco (1921–2000) byl významný český reportážní a dokumentární fotograf. Nejhodnotnější z jeho díla jsou fotografie z poválečného Berlína, Drážďan, Varšavy, Budapešti a dalších měst zničených během druhé světové války. Jsou na nich zachyceny děsivé trosky paláců, kostelů a domů, zachycují lidské utrpení, zoufalství a strach, ale i naději, že po všech prožitých hrůzách je možno vrátit se k dalšímu životu. Marcovy fotografie nejsou jen dokumenty z daných míst, ale i nadčasově platné výpovědi o válečných hrůzách. Přítomná kniha přináší první důkladný průřez celoživotním Marcovým fotografickým dílem a snaží se tak přispět k docenění autorova významu v dějinách české fotografie dvacátého století. Autorem monografie je historik české fotografie, profesor Vladimír Birgus.

35. svazek edice Fototorst. Vladimír Jindřich Bufka (1887–1916) je neprávem opomíjeným českým fotografem. Byl všestranně nadaným tvůrcem a chemikem. Svého času konkuroval Františku Drtikolovi. Jeho ateliér v pražské Lucerně byl zároveň významným uměleckým salonem. Českou fotografii ovlivňoval od svých 21 let, kdy začal publikovat své fotografie i texty. V jeho vlastním díle se prolíná secesní symbolismus s „naturalismem“ momentní fotografie a impresionismem. Mistrně zvládl novou techniku tříbarevného gumotisku, která byla tehdy považována za zvláště vhodnou pro uměleckou fotografii. Technické mistrovství ho vedlo k obtížným motivům (např. noční snímky). S první široce využitelnou technikou barevné fotografie, autochromem, se seznámil přímo u jeho vynálezců, bratří Lumierů v Lyonu. Zemřel ve věku 29 let na leukemii. Autorem monografie je historik fotografie Antonín Dufek.

34. svazek edice Fototorst. Fotograf Peter Župník (* 1961 v Levoči) študoval užitú fotografiu na Strednej škole umenia a remesiel v Košiciach a na pražskej FAMU. Od roku 1987 pracuje ako voľný fotograf. V roku 1995 sa presťahoval do Paríža, kde žije a tvorí doteraz. Už počas pobytu v Prahe sa Peter Župník vyprofiloval ako jeden z najvýraznejších členov tzv. slovenskej novej vlny – voľného zoskupenia slovenských fotografov študujúcich v priebehu osemdesiatych rokov na FAMU u profesora Jána Šmoka. Po prvotných pokusoch na poli fotografickej reportáže začal ako jeden z prvých československých fotografov vstupovať do fotografie nenápadným maliarským zásahom, ktorým ju vizuálne aj obsahovo posunul za hranice reality. Fascináciu drobnými, zdanlivo banálnymi predmetmi a prírodninami, v ktorých prostredníctvom detailného pohľadu, malej hĺbky ostrosti a domalieb hľadá skrytú poetiku, najvýraznejšie prejavil vo svojom fotografickom cykle z deväťdesiatych rokov Malé veľké veci. Autorkou sprievodnej štúdie je Lucia L. Fišerová, historička umenia, nezávislá kurátorka a kritička fotografie.

33. svazek edice Fototorst. Fotograf Ivan Pinkava (* 1961) si během takřka třiceti let vytvořil vlastní, svébytný vizuální jazyk, který lze ztotožnit s jeho vlastním uvažováním o světě. Figury a zátiší se v autorově díle prolínají, jsou aktualizovaným zrcadlením hlubších myšlenkových procesů navázaných na řeč tradiční západní kultury. Fotograf cíleně vstupuje do známých ikonografických situací, aby je – někde nepatrně, jinde radikálně – pozměnil, zpřeházel, přejmenoval, vyprázdnil, zastřel nebo jim dal vyniknout v jiném osvětlení. Pinkava rozostřuje konvenční významy skryté za jmény antických a biblických postav. Za dějinnými kulisami nachází cosi společného, platného pro současnost i budoucnost – předobrazy lidské nejistoty pramenící z vlastní tělesné pomíjivosti. Autorem monografie je historik umění, výtvarný kritik a kurátor Petr Vaňous.

32. svazek edice Fototorst. Jan Ságl (* 1942 v Humpolci) patří k průkopníkům barevné fotografie v Čechách. Zabývá se jí od roku 1979 a už tehdy prokazoval legitimitu tohoto média navzdory většinovému přesvědčení o jedinečných výtvarných možnostech černobílého snímku. Veřejnost zná nejblíže jeho krajinářskou tvorbu: krajinu s pamětí, zkoušenou a využívanou lidmi, s obdělanými poli i zbytky zaniklých civilizací, kulturními památkami i změnami. Vedle krajiny vyhledává Ságl nenápadná zákoutí kulturních metropolí, zejména Paříže. Jako spolupracovník mezinárodních agentur a časopisů je neustále na cestách. Jeho volná tvorba se vyvíjela v kontaktu s výtvarným děním, kterého byl zprvu účasten jako fotograf ve výtvarných časopisech a později do něj sám přispěl účastí na výtvarné podobě koncertů psychedelických kapel, které uskutečnil se svou manželkou, výtvarnicí Zorkou Ságlovou.

31. svazek edice Fototorst. Jan Reich (* 1942) je pokračovatelem české fotografické tradice spojené se jménem Josefa Sudka. V počátcích se věnoval zátiší, portrétu i dokumentu. Vytvořil cyklus portrétů cirkusáků a sérii mometek Paříže. Od 70. let se přiklání k fotografování venkovské a městské krajiny. Fascinuje ho svět mizejících pražských periferií i vesnických tradic, dlouhá léta dokumentuje krajinu Sedlčanska, jež se stala jeho druhým domovem. Pracuje se starými velkoformátovými fotoaparáty, jeho doménou je hledání smysluplných hodnot ukrytých v krajině, lidských sídlech i setkáních. Jeho kniha Bohemia, oceněná cenou Magnesia litera, mapuje významné domácí historické a architektonické památky.

30. svazek edice Fototorst. Jindřich Přibík (*1944 ) je jedním z nejsložitějších autorů (nejen) české fotografie. Jeho tvorba zahrnuje za více než půlstoletí přes čtyřicet postupně se rozrůstajících a překrývajících cyklů, které tvoří složitou síť odkazů a vzájemných citací. Patří do nich jak rané práce s textovými úvahami (Muzeum. Plzeň 1963), cykly Reflexů, pracující se složitými odrazy oken a výkladů, tak především Montáže, vznikající od poloviny šedesátých let ze starých nalezených negativů a pracující volně s motivy převzatými z klasických filosofických a literárních textů. Autor souběžně studoval fotografii a filosofii, což se odrazilo v celém jeho solitérním díle, pracujícím jak s fotogenií, tak s hermeneutikou.

29. svazek edice Fototorst. Tomki Němec (1963) patří k předním českým dokumentaristům a fotoreportérům. Začal se prosazovat v osmdesátých letech, především na české neoficiální fotografické scéně. Počátkem devadesátých let byl osobním fotografem československého prezidenta Václava Havla – a roku 2001 vydal autorskou knihu, která je výběrem snímků z Havlova prvního prezidentského období. Dvakrát byl oceněn v soutěži World Press Photo. Publikoval v řadě českých i zahraničních periodik. Černobílé dokumentární práce, na nichž je založena Němcova volná tvorba a také tato kniha, vznikají jak v České republice, tak v zahraničí. Téměř vždy je jejich námětem „obyčejný“ člověk ve svých každodenních situacích, které něčím vypovídají o jeho osobním údělu, ale i o dějinách a politice, které na něj doléhají. Charakterickým znakem děl Tomkiho Němce je kompoziční preciznost.

24. svazek edice Fototorst. Josef Binko (1879–1960), spolumajitel koželužny v Krucemburku na Českomoravské vysočině, je v dějinách fotografie českých zemí mimořádnou osobností. Jako jediný z českých fotografů je svou temnou komorou trvale přítomen ve stálé expozici historie fotografické techniky v Národním technickém muzeu v Praze. Jako jediný fotoamatér má dnes uloženo několik tisíc negativů v pražském Uměleckoprůmyslovém museu, nejvýznamnější české fotografické sbírce. Je vedle Františka Drtikola jediným českým fotografem, po němž se zachovalo několik set bromolejotisků a gumotisků z doby před první světovou válkou. Životní příběh Josefa Binka, pozapomenuté osobnosti dějin české fotografie, můžeme chápat i jako obraz českého osudu.

27. svazek edice Fototorst. Eva Fuková (* 1927) navázala po 2. světové válce na avantgardu. Výtvarné školení ji povzneslo nad technologický purismus. Jakožto fotografující akademická malířka sdílela intelektuální zázemí se svým životním partnerem Vladimírem Fukou. Nejdříve šlo o blíženectví s okruhem pokračovatelů Skupiny 42, roku 1967 pak společně odešli do exilu ve Spojených státech. Díky nepolevující imaginaci zúročuje Eva Fuková i ve svém pozdním díle svěžest bezprostředních postřehů.

28. svazek edice Fototorst. Dílo předčasně zesnulého, legendami opředeného fotografa a exilového samizdatového vydavatele Bohumila „Boba“ Krčila (1952–1992) je v Čechách dosud jen málo známé. V roce 1969 opustil Československo a během následujících třiadvaceti let procestoval s fotoaparátem mnoho zemí Evropy i Asie, aby posléze zakotvil na newyorském Manhattanu. Ve svých dokumentárně-portrétních cyklech osobitě přiblížil mimo jiné atmosféru starobylého afghánského města Herátu z doby před sovětskou invazí, život obyvatel indické části Himaláje s jejich prastarou hašišovou kulturou nebo autentické pohledy na New York osmdesátých let.

26. svazek edice Fototorst. Františka Drtikola (1883–1961) proslavily po celém světě fotografické inovace aktu v období secese a art deco. Větší část jeho pozůstalosti však tvoří podobizny z 10. až 30. let 20. století. Přítomná kniha přináší jejich první knižní vydání. Výběr z bezmála dvou tisíc snímků deponovaných Národním archivem v Praze je nostalgickou přehlídkou významných meziválečných osobností – hereček, zpěvaček, tanečnic a jejich kolegů, ale i klíčových postav literatury, vědy, výtvarné kultury, politiky a dalších oborů.

25. svazek edice Fototorst. Monografie Iren Stehli (* 1953 v Curychu, v letech 1974–79 vystudovala FAMU v Praze) představuje autorčinu volnou tvorbu z let 1973–2001. Její fotografie hovoří o české skutečnosti, nejsou ovlivňovány žádnými současnými uměleckými proudy. Lidský příběh rozvinutý v čase se v jejím díle střídá s konceptuálně pojatými cykly bez lidské stafáže. Do obou je osobně vtažena – obsahují českou poezii i český humor. Kniha je rozdělena do tematických kapitol, představujících ukázky jednotlivých jejích fotografických esejů a dlouhodobě vytvářených projektů. Výsledkem je kompaktní obraz, který jemně, ale naléhavě podává svědectví o posledních dvou desetiletích reálného socialismu v Československu a jeho přerodu v kapitalismus v devadesátých letech.

23. svazek edice Fototorst. Miroslav Tichý (* 1926) se po studiích na pražské Akademii obrátil k životu v ústraní v rodném Kyjově. Koncem padesátých let opustil malbu a proměnil se v osobitou diogenovskou figuru. Od konce šedesátých letech začal vlastnoručně zhotovenými kamerami zachycoval snímky, jejichž námětem jsou především místní ženy, a které posléze autorsky upravoval či adjustoval. Výsledné dílo vyniká naprosto neobvyklými formálními vlastnostmi, které ignorují klasická fotografická pravidla, a vytváří rozsáhlý korpus poeticky snových pohledů na ženskou krásu v reáliích socialistického maloměsta. Na fotografickém festivalu v Arles obdržel Miroslav Tichý v roce 2005 cenu Objev roku.